Berounka

Kontaktní informace

Ing. Markéta Dvořáková

ateliér životního prostředí

tel. :+420 378 035 038
e-mail: dvorakovamar@plzen.eu



Řeka Berounka vzniká podle posledního administrativního stavu již soutokem Mže a Radbuzy (městská část Plzeň 1) pod vodárenskou věží pivovaru Prazdroj ve výšce 298 m n. m. Délka jejího toku je 138,8 km (na území města Plzně 6,5 km, na území Plzeňského kraje 61,7 km) a spád od jejího vzniku k ústí 110 km, tj. 0,8 promile. Plocha povodí činí 8 861 km2. Páteřními toky horní části oblasti povodí Berounky jsou Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava. Páteřním tokem dolní části oblasti povodí je pak Berounka, jejímiž nejvýznamnějšími přítoky jsou Střela a Litavka. Berounka ústí do Vltavy v Praze-Lahovicích a průměrný průtok u ústí činí 36 m3/s.

Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř po celý rok je splavná i pro otevřené sportovní lodě a využívaná ke koupání. Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka. Závěrečný úsek před soutokem s Vltavou spadá do vzdutí Modřanského jezu a je v něm zabudován Radotínský přístav. Tok řeky v nivě mezi Kazínem a Zbraslaví procházel mnohými proměnami. Původně řeka tekla přes dnešní Lipence a těsně pod Zbraslaví. Někdy mezi 12. – 14. stoletím řeka rozdělila dnešní Horní a Dolní Černošice, zpočátku toto rameno fungovalo jen jako občasný tok při povodních. Přibližně ve 12. století si řeka našla cestu kolem Radotína, za ním však meandrovala směrem ke Zbraslavi. Pobočné rameno ústící do Vltavy u Lahovic a vytvářející Lahovický ostrov je zaznamenáno již roku 1720. Toto koryto bylo dále prohloubeno zimní povodní roku 1797. Při povodni v roce 1829 se k Lahovicím přemístil hlavní tok, který byl roku 1830 uměle stavebně upraven. Pravděpodobně po povodni roku 1845 Berounka rameno u Zbraslavi víceméně opustila, při povodni v roce 1872 se staré koryto zaneslo a vzniklo z něj slepé rameno „Krňák“.

Historické názvosloví plzeňských řek původně neznalo název Berounka. Mže obtékala středověkou Plzeň ze severní strany, poté obohatila svoje vody zprava přitékající Radbuzou a pokračovala přes Beroun do Vltavy. Kronika Kosmova již ve 12. století uvádí na celém toku názvy "Mse", "Msa" nebo "Misa". Původ jména Mže se odvozuje od slovanského mžeti (mžít, prýštit, kapat). Dnes však z Plzeňské kotliny odvádí vodu řeka označovaná jako Berounka. Tento název byl prvně uveden v 17. století pro dolní tok řeky v oblasti Berouna. Plzeňský kronikář Jan Tanner v roce 1680 píše: „Misa … civitatem Beraunam praeter lapsa, mutato nomine sub novo Beraunce vocabulo … in Moldavam sese exonerat,“ tedy „Mže …když minula město Beroun změnivši jméno pod novým názvem Berounky do Vltavy vtéká.“


Název Mže se používal pro část toku od Plzně po Křivoklát až do 19. století. Na starých mapách kolísalo označení podle názorů jejich autorů. K rozšíření pojmenování Berounka přispěla známá Müllerova mapa z roku 1720. Ovšem zastánci tradičního označení Mže uvádějí mnoho příkladů, kdy se používá jméno Mže, nikoliv Berounka. Název Berounka byl ve 20. století úředně zakotven ve vodohospodářské dokumentaci i místopisném názvosloví pro řeku začínající již soutokem Mže a Radbuzy. Od tohoto místa k ústí Berounky do Vltavy v Praze-Lahovicích má řeka délku 139 km.

Berounka vzniká v Plzni soutokem chladné a málo úživné Mže s vysoce úživnou Radbuzou, která sem v létě z nádrže České údolí vnáší i velké množství sinic. K tomu přistupuje vliv Úslavy, která po průtoku několika rybníky vnáší do Berounky dostatek živin a pestrou směs drobného planktonu. Na jaře je tedy typické hnědé (rozsivkové) a v létě zelené vegetační zbarvení vody. Tradičně rozhodující vliv plzeňských odpadních vod už byl z převážné části eliminován novou čistírnou, a tak patří minulosti nejen např. silná mikrobiální kontaminace Berounky, ale také vysoké zatížení řeky organickými látkami. Tyto látky se v řece intenzivně rozkládaly a zejména v létě byla Berounka pod Plzní známá nedostatkem kyslíku. Tím byla silně negativně ovlivňována rybí obsádka a společenstva bezobratlých organismů na dně (tzv. bentos) byla značně degradovaná. Hydromorfologicky je součástí Berounky pod Plzní několik velmi cenných úseků se štěrkopískovými lavicemi, které jsou nejen vhodným stanovištěm pro život bentosu, ale jsou také přínosem pro samočistící procesy. Z tohoto pohledu představují četné jezové zdrže negativní ovlivnění řeky, protože dno nadjezí se zanáší jemnými usazeninami, které výrazně snižují biodiverzitu bezobratlých organismů. Směs dostatku živin a pestrého koktejlu planktonních řas a sinic je ještě doplněn Klabavou a dále se během toku vody ku Praze dynamicky vyvíjí. Podle hydrologických podmínek některé druhy organismů zanikají a jiné naopak intenzivně rostou. Výsledkem je typický letní zelený vegetační zákal na dolním toku Berounky, kde mohou dokonce v některých letech (2012) převládnout i sinice pocházející z Českého údolí.

Počátky návrhu na splavnění Berounky se objevily v roce 1901, avšak většina známých projektů pochází z období 1911–1912. Především se uvažovalo o zprovoznění dopravní cesty Regensburg–Plzeň, resp. Praha, kdy by toto propojení bylo kratší zhruba o 350 km než spojení kanálem Dunaj–Mohan–Rýn. Tehdejší projektanti uvádějí i další důvody pro realizaci vodní cesty, především vývoz surovin a výrobků a zvýšení zaměstnanosti v době krize. Technické dílo předpokládalo další pozitivní vlivy, např. na regulaci odtoku nebo výrobu elektrické energie. Podrobnou studii, která řeší problematiku vodní cesty Plzeň–Regensburg, zpracoval prof. Ing. Antonín Smrček. Tato studie byla představena na II. sjezdu československých inženýrů a architektů v Plzni roku 1922. Trasa byla vedena především s ohledem na nejlepší prostupnost reliéfem. Převýšení vodní cesty bylo navrženo 21 stupni s plavebními komorami o spádu 10 m. Tento projekt byl po technické stránce velmi kvalitně zpracovaný, avšak o vlivy na krajinu se tehdy nikdo podrobněji nezajímal. Projekt kanálu se realizace nedočkal, protože nenašel v parlamentu dostatečnou podporu. Ještě v 80. letech 20. století se vážně diskutovalo o vybudování přehradních nádrží na Berounce, které by mimo jiné umožnily říční dopravu. Vzhledem k závažnému konfliktu se zájmy ochrany přírody, především v úseku Křivoklátska, byly návrhy na vybudování přehrad v kaňonu Berounky naštěstí odmítnuty. Jedinou památkou na plány splavnění je nedokončená plavební komora na klapkovém jezu postaveném v roce 1983 na Mži necelých 500 m nad soutokem s Radbuzou.

9345

Dokumenty ke stažení